Ondřej Hložek [LSFH 2009 / 1. cena]

Představujeme oceněné autory 37. ročníku Literární soutěže Františka Halase:

Ondřej Hložek

Ondřej Hložek se narodil 17. března 1986 v Opavě. Studuje českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě. Externě dopisuje do týdeníku Region Opavsko. Literárně publikoval v časopisech Host, Tvar a Nové břehy, spolupracoval se studentským magazínem Postřeh. Je redaktorem univerzitního sborníku Artemisia, hraje amatérsky divadlo ve spolku ONUCA (Opavští Nezávislí Umělci Celkem Angažovaní), pořádá setkání mladých autorů hudby, literatury a výtvarných prací (např. Open Air Happening Vikštejn nebo Opavský bohemistický večírek 2009).

Jeho verše vyšly v almanaších Příbram Hanuše Jelínka 2006 a 2009, Literární cena Vladimíra Vokolka 2006 a 2007 a Ars Polyri 2008. Slezský patriot. Bližší informace o autorovi viz www.hlozek.com.

Každým ránem

Přečkáváme neustálá
setmění nad hlavami,
ale mlha uvnitř
přečkat nejde.
Zatmívá se obzor
a hvězdy jsou jen
rozlezlými ponravami
v kraji.
Na jeho rozbřesku nečekají
spánek, káva, ani tichý pláč.
Jen klidné nádechy
a den nakažený
vrzáním dřevěné podlahy.

 

Katovna
(23. listopadu 2008)

Vysoko nad temnou
komorou křičí kos.
Ještě naposledy
zalhalo ostří meče a
otevřenými ústy
unikal ti čas.
Dnes krásně je u Golgoty,
slunečním proudem
žalně si ticho pohvizduje.

 

 

Nebe je, když...

Nach stele si
do polí
a podivné věci
spřádají se na nebi.
Ještě pořád neprší.

 

 

Zima za městem

Getsemanskou zahradou
pustě tlí vlčí krev.
Ukrytá za městy
křehká křídla světla jsou.
A Jidáš tiše vchází do veřejí,
až u srdce nás bolí.
Tiše oněměl
větrem zpěv,
svár času klouže
po posteli.

 

 

Saze

Za nešťastných dnů
je mé město plné černých sazí.
Nikde holubi.
Vlhko rýpe se pod kůži,
jedle v ustřižených nohavicích
zebou prsty kořenů.
To jen děti prchají
před mokrou tmou domů.

 

Chromě je můj kůň podkován.

Je jen ticho.
V hrdlech vážky
zpěv klíčí k zalknutí.
Až se budu v cizí
zemi brát,
tak pro to
neposkvrněné mlčení
podkov,
kterými je můj kůň
chromě podkován.

 

Bahnhof

Už půjdeme spát,
je čas vonící naftou,
je čas nehnutí.
Ulicí šlape poslední
pramínek dne,
těžce objímá
plíce.
Jen spi.
Možná ti to půjde lehce,
možná budou drobné tížiny.
Už půjdeme spát,
je čas vonící naftou,
je čas, co oči klíží mi.

 

 

Přeražený den

Roste to
utajené v nás
a ve vteřinách současných.
Souhlasně vydýchává.
Krok za krokem možná hořkne,
s každou barvou křičí
v půlkruhu duhy.
O zemi,
zkoušce ve vteřině poslední,
o lidském tahu krajinou,
o nové záři,
která přináší tón smrti pokorný.