Ludvík Kundera: Několik slov k historii Literární soutěže Františka Halase

Jsa vyzván, abych jako dlouholetý účastník kunštátského halasovského dění promluvil o vzniku a podobě „Literární soutěže Františka Halase", upadl jsem do rozpaků. Naštěstí mírných. Nerozpomínal jsem se zprvu na nic. Ale pomalu se ve mně probouzela jakási analytická vášeň, ožívaly zapomenuté tváře a události, našel jsem staré diáře s rozličnými výstřižky, pozvánkami, fotografiemi, sem tam se z netušených papírů vynořil ba i zapomenutý dopis; i luštil jsem rukopisy a tváře, vše bylo kusé a děravé, ale obrazy skutečnosti už prosvítaly. Uvědomil jsem si, že po Halasově smrti se do Kunštátu stále sjížděli básníci, a to nejen čeští, a výtvarníci, přátelé, badatelé, herci, pamětníci, zvláště v halasovském měsíci říjnu houstly na básníkově hrobě kytice a z letmých hostů se stávali i stálí návštěvníci. Stávalo se zvykem, že v úmrtní den se u hrobu utvořil hlouček, někdo promluvil, někdo zarecitoval... Nevím už kdy a z čí iniciativy se v té době několik let konaly v Kunštátě amatérské recitační soutěže, účastníci se někdy přesunuli ze sálu do některé z keramických dílen a recitovali verše podle vlastního výběru. Trvalé zážitky pro recitátory i posluchače... To vše se vyhraňovalo v drsných padesátých letech, v časech, kdy Halas byl na indexu, kdy byl zakazován, kdy straničtí ideologové ho zařadili mezi škůdce české literatury!

 

Je nyní na místě říci, že tehdy začaly k těm říjnovým dnům vycházet drobné tisky se vzpomínkami tehdy dosud žijících pamětníků, s úvahami vědců, s Halasovými tehdy neznámými texty - to byla činnost blanenských osvětových pracovníků, těch nižších!, kteří nikým nepřinuceni, spolehlivě, vynalézavě, z vlastní úvahy a vůle konali s velkým rizikem práci křísící zapomenutý význam pojmu osvěta. Patří jim hold!

Vracím se nyní ještě do zmíněných padesátých let, aniž jsem s to být přesný. Jednoho dne za mnou přijeli dva pilní a podnikaví literáti, mí přátelé Adolf Kroupa a Jindřich Hilčr. Vyložili mi, že by se takzvaný Halasův Kunštát (s blanenskou pomocí) měl zpravidelnit, rok co rok. A abych jim pomohl „dát to do kupy". Pravil jsem: „Milí hoši, já vím, kam by nás stříbrovlasý bard s takovou myšlenkou poslal!!" Ale pomoc jsem slíbil, řka potom, že stejně už hlásám, že jednou do roka by v Kunštátě měly zaznít verše, měla by se tu „prezentovat poezie", a to nikoli výhradně Halasova, nýbrž vůbec.

V neurčitelnou dobu vstoupili poté do hry Jaroslav Šimůnek a Zdeněk Heřman, dva redaktoři „dětského nakladatelství" Albatros. Měli zájem o besedy s dětmi. To se ujalo, ve škole v Kunštátě, ve školce v blízké a rovněž halasovské Rozseči. V době „tání" v šedesátých letech probíhal Halasův Kunštát ve svobodomyslném duchu bohatě, ba téměř idylicky. Teprve po načrtnutých událostech začíná historie „Literární soutěže Františka Halase", k prvému hodnocení výsledků dochází v říjnu roku 1972, a to myslím z popudu výhradně blanenského. Oficiální střechou soutěže je zprvu Okresní kulturní středisko, od roku 1993 Muzeum Blansko. Ke každému ročníku soutěže byl vydán sborník či spíše sešit nazvaný střídmě Hledání. Roku 2007 vyšlo číslo XXXV. V tiráži stojí za vydavatelem vždy „u příležitosti Halasova Kunštátu" a následuje rok vydání.

Víme, co tato soutěž není. Není to škola budoucích básníků, žádní puncovaní literáti z ní nevycházejí, žádný věhlasný básník z tohoto skupenství nevzešel. Tato soutěž je konfrontace, která skýtá zvláště řemeslné poučení. Neboť vášeň psát básně se neobejde bez umu, každý, kdo si po nocích smolí veršíky, narazí na otázky rytmu, stavby větné a veršové, intonace a zvláště rýmu. I neuškodí věcná informace, stejně jako četba básní nebo i studium. Z problematiky volného verše, která je obzvláště svízelná a v oficiálních poetikách pominutá či nepřesně a nejasně formulovaná, vzešla před časem moje brožurka o volném verši. aždoročnímu vyhlašování cen předchází probírka víceméně všemi zásilkami, to bývalo někdy veselé. Talentů prošlo pětatřiceti ročníky soutěže dosti, časem se uplatňují, a to ne nutně sbírkou, ale třeba jako dopisovatelé novin, divadelnicky, na výstavách, pedagogicky.

Těžko pochopitelná, ba téměř iracionální je skutečnost, že rozvinutá a pravidelným vydáváním sborníku poezie provázaná činnost blanenské soutěže spadá do let sedmdesátých a osmdesátých, která patří - jak dotvrzují i zdrženliví historici - k nejtemnějším údobím českých dějin. Že by Blansko a Kunštát byla města od Brna a Prahy nedohledně vzdálená?! Nezapracoval pozitivní šlendrián dohlížitelů? Anebo byl úkryt soudobé mladé poezie pod střechu muzea (zaměřeného jistěže minulostně) tak netypický, že skoro neviditelný? Ať jakkoli, ale myslím, že rozhodujícím hybatelem byla houževnatá, chytrá, zanícená práce hloučku blanenských kulturních lidí. Kteří celou soutěž a vše, co s ní souvisí, nyní zákonitě předávají do rukou mladší generace... Nechť se práce daří.

Listopad 2007

 

Předmluva k výročnímu sborníku Na vlastní ticho / Hledání 1972-2007. Muzeum Blansko, 2007; str. 9-11.