Možnost organizovat něco tak posvátného jako Halasův Kunštát mi tehdy po létech strádání a potloukání po různých náhradních zaměstnáních připadla jako něco naprosto úžasného. V prvních měsících té euforie jsem tajně snila o tom, že z Kunštátu, z obce dětství svého muže, stáří své tchýně a tchána a prázdninových pobytů svých dětí, vytvořím mekku českých básníků. Že zde vybudujeme muzeum Františka Halase, koupíme dům, v němž dlíval u Březinů a naplníme ho památnými předměty, připomínajícími šťastné chvíle Halasova života.
Po vystřízlivění mi zbyly každoroční akce, skládající se z tradičních pietních aktů u básníkova hrobu ve studených mlžných podvečerech, provoněných vůní tlejícího listí, a z večerů hudby a poezie, tou dobou již oproštěných od politických projevů a od udělování diplomů zasloužilým kulturním pracovníkům, které s nástupem normalizace zaplevelily kunštátský svátek, založený někdy koncem šedesátých let k básníkově poctě.
Čtyři roky jsem halasovskou akci organizovala pod vedením svého šéfa, inženýra Miroslava Habeše, ředitele blanenského Okresního kulturního střediska. Po poradách s básníkovým synem Janem, konaných zpravidla v obýváku u Kunderů, jsme vždy sestavili program, a potom dohlíželi na to, aby místní spolupořadatelé ony poněkud nevlídné prostory kunštátského kulturáku uklidili, vytopili a uvedli do stavu, přijatelného pro uskutečnění té slávy.
Největší problém představovalo zpravidla osvětlení. Halogeny, poskytující bodové ozáření tváří účinkujících, byly v té době nedostatkovým zbožím, zajišťoval je pro nás tedy pokoutnou cestou jistý funkcionář Svazu českých divadelních ochotníků z Brna. Opakovalo se to rok co rok znovu, až do té doby, než došla mému šéfovi trpělivost a rozhodl se, že bude šplhat po reflektorové římse dvakrát. Před i po konání akce. Že ta těžce vydobytá světla raději zas odmontuje a uschová na příští rok. Halasův Kunštát byl totiž jednou z mála důstojných akcí, pořádaných v těch prostorách, a uhlídat pořadatele tanečních zábav a diskoték, kteří přišli po nás, bylo nelehkým úkolem.
Ať tak či onak, kunštátská literární slavnost představovala na Blanensku po celá léta normalizace jedinečný kulturní počin. I v dobách nejostřejšího sledování její dramaturgie ze strany střežitelů tehdejší vládnoucí ideologie neupadla na úroveň politické agitky. Probíhala většinou jako třídenní akce v závěru posledního říjnového týdne před Dušičkami. Páteční podvečer v kunštátské škole obvykle patřil setkání čtenářských kroužků, v sobotu dopoledne se pokračovalo seminářem pro učitele českého jazyka a knihovníky a besedou učitelek mateřských škol se spisovateli a členy nakladatelství Albatros, kteří pravidelně na tři říjnové dny do Halasova kraje přijížděli. V Blansku je v pátek doprovázelo vyhodnocení Literární soutěže Františka Halase s literárně-hudebním večerem, pořádaným Okresním kulturním střediskem v některém z blanenských závodních klubů.
Tradičního pietního aktu u básníkova hrobu na kunštátském hřbitově se mohli zúčastnit nejen kunštátští občané, ale také zájemci z mnoha míst okresu. Trasa zvláštního autobusu, vypravovaného Okresním kulturním střediskem, vedla obvykle z Blanska (někdy také i z Jedovnic) přes Rájec-Jestřebí, Doubravici, Boskovice, Šebetov, Letovice, Svitávku a Lysice až do Kunštátu, takže i nemotorizovaní se pohodlně dostali ve stanovenou hodinu na hřbitov. Pro mnohé básníkovy ctitele to byl každoroční podzimní výlet. Po zhruba dvacetiminutové akci se vzpomínkou na básníka, vyslovenou obvykle některým z jeho kolegů či ctitelů a spojenou s položením věnce a s recitací a hudbou, byl čas na zahřátí horkým čajem či svařeným vínem v některé z místních restaurací, a poté účast na vernisáži výstav v přísálích kulturního domu. V devatenáct hodin pak slavnost vrcholila večerem poezie a hudby.
Snad stokrát zde zazněla slavná Halasova próza Já se tam vrátím v podání mnoha renomovaných recitátorů. Vystoupily vždy děti kunštátské základní školy a v hlavním programu se střídali členové brněnských a pražských divadel spolu s recitátory, oceněnými v celostátních soutěžích, a také soubory divadla poezie z blanenského či boskovického gymnázia, doprovázené hudbou v podání vynikajících hudebníků. Nelze zde uvádět jména. Halasův Kunštát by si zasloužil publikaci, shrnující přehled všeho krásného, co zde bylo zahráno či vysloveno.
V první polovině osmdesátých let byl kunštátský svátek poezie rozšířen o nedělní pokračování a mnozí pamětníci vám dodnes potvrdí, že Halasova dětská Rozseč je svou neopakovatelnou atmosférou lákala natolik, že se do Rozseče každoročně těšili snad ještě víc, než do Kunštátu. I já s vděčností vzpomínám na hlavního aktéra přehlídky dětských divadélek poezie, pana Koktu, který to vše řídil a organizoval. Vzpomínám na herce Václava Kotvu, který své zdejší vystoupení spojil s procházkou po lesích a se sbíráním přezrálých švestek, i na Gabrielu Vránovou s jejím malým synem Ondřejem Kepkou, kteří zde poprvé v historii přednesli Halasovo Já se tam vrátím v podání matky a syna. Poslední Rozseč se konala v roce 1992. Pak ji navždy pohřbily tržněekonomické vztahy v oblasti kultury.
Rok sametové revoluce 1989 znamenal velké změny a příval nejistot. Jakkoli jsme se radovali z pádu totality a jásali nad nabytou svobodou, přece jen v nás některé projevy postsametových „kulturtrégrů" vzbuzovaly obavy.
„Co? Básničky? - To se ještě dneska nosí? - Já myslel, že to bylo jen za komunistů!" To byla reakce jistého komunálního politika, když přišla řeč o Halasově Kunštátě. A od svých šéfů na okresním úřadě, kam jsem z rozpadajícího se Okresního kulturního střediska přešla do funkce vedoucí referátu kultury, jsem byla pokárána za to, že vypravením autobusu na Halasův Kunštát nehospodárně vynakládám finanční prostředky. Přednosta Okresního úřadu Blansko dokonce nařkl v mé přítomnosti Ludvíka Kunderu, že si tou akcí buduje vlastní slávu. - A za peníze ze státního rozpočtu!
Prvního polistopadového kunštátského starostu se mi naopak poměrně lehce podařilo přesvědčit o tom, že jeho město má svou slavnou keramiku, svého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad, ale také svého básníka Halase, takže kunštátská literární slavnost přežila a dodnes je zde pořádána jako jedna z hlavních kulturních akcí.
Literární soutěž Františka Halase probíhala, jak už bylo řečeno, tradičně v Blansku. Vznikl zde před mým příchodem Literární klub Blansko, v němž se sdružili mladí básníci. Snažila jsem se je podporovat a propojit jejich činnost s akcemi recitátorů a hudebníků, působících pod vedením profesorky Habešové v souboru Carmina na blanenském gymnáziu. Vydařilo se pár večerů poezie z tvorby úspěšných účastníků soutěže.
V prvním roce mého působení v "ókáesce" vyšlo čtrnácté číslo literárního almanachu Hledání. Byl založen jako ročenka s největší pravděpodobností v roce 1972. V tiráži prvního čísla sice chybí rok vydání, druhé však nese letopočet 1973 a v následujících letech vyšla čísla, označená římskými číslicemi III. a IV. V roce 1976 nastává přetržka, takže páté číslo spatřilo světlo světa teprve až roku 1977. Pak již je řada neporušená, což platí do dnešních dnů.
Čtrnáctý ročník soutěže porotovali PhDr. Milan Blahynka, CSc., literární vědec a kritik, dále pak básník, dramatik a překladatel Ludvík Kundera a profesorka českého jazyka na Gymnáziu Blansko, Mgr. Marie Habešová. Byl to můj první ročník, a po něm pak následovalo dalších devatenáct až do roku 2006. Čtrnáctý výběr sestavila ještě má předchůdkyně Yvonne Konečná, zakladatelka blanenského literárního klubu. Jako ilustrátoři se pak v průběhu let vystřídali grafikové a fotografové Leoš Boček, Bohumil Kocina, Radim Bedan, Jana Ondroušková, Svatoslav Hemzal, Miroslav Habeš, Alena Baisová, žáci výtvarného oboru Základní umělecké školy Blansko pod vedením Irmy Charvátové, Evžen Svanovský, Eva Juračková, Eva Kupová, Lubomír Stříbrcký, Radek Skoták a Petr Zajíček.
Od roku 1993 zasedala v porotě soutěže tříčlenná sestava: Ludvík Kundera (předseda), Marie Habešová a Eva Nečasová (členky) a soutěž po zrušení Okresního kulturního střediska (k 31. 3. 1993) přechází pod Muzeum Blansko. Na podzim 1992, v čase nejistot a převratných změn ve zřizování kulturních institucí okresu Blansko, jsem totiž básníkům slíbila, že se pokusím odněkud se jim ozvat. To se mi pak po vítězství ve výběrovém řízení na funkci ředitele blanenského muzea skutečně podařilo a soutěž se s laskavým svolením rady města Blansko mohla uchýlit pod muzejní křídla.
Almanach Hledání jsme od toho roku číslovali legračními kostrbatými římsko-arabskými číslicemi XX1, XX2, XX3 atd., abychom vyjádřili podivnost situace, kdy muzeum, místo aby svou energii věnovalo typicky muzejním činnostem, věnuje nad rámec svých úkolů i pár sil poezii, doufajíc, že její trocha i v tržní společnosti snad přece jen nikoho nezabije.
Kvalitní práce soutěžících, které se do Hledání nevešly, vycházely vždy ve čtvrtletníku Dvojlist Literárního klubu Blansko, takže většina tvorby, prošlé v těch letech soutěží, i jména soutěžících a vítězů zůstaly v tomto periodiku zachyceny. Soubor všech čísel Dvojlistu i některé dosud nerozebrané almanachy zašlu na závěr svého dvacetiletého působení všem krajským knihovnám v republice.
Mým cílem za ta léta bylo udržet tradici, podpořit mladou českou básnickou tvorbu a kvalitní práce vydat, aby se staly navždy součástí české literatury. Něco z toho se alespoň částečně podařilo a štafetu dnes přejímají noví nadšenci. Nabízím pomoc všem, kteří mají zájem v tradici Literární soutěže Františka Halase pokračovat, ať už jako organizátoři, porotci či soutěžící. Nabízím jim střechu nad hlavou, a to nejen pro každoroční vyhodnocení soutěžních prací, ale třeba i pro večery, v nichž by zazněla hudba s poezií, obklopena krásou uměleckých děl v atmosféře historického objektu.
Chci poděkovat Ludvíku Kunderovi za trpělivost, se kterou se soutěžícím po léta věnoval. Zpočátku bylo těžké propašovat na pozvánky jeho jméno, nad nímž se okresní funkcionáři nervózně ošívali. Trezorové první číslo bibliofilské řady Hlasy ukrýval můj šéf Habeš dva roky ve skladu. Až v osmdesátém sedmém se jej rozhodl rozdat zájemcům. Druhé číslo, obsahující transkripci Halasova "malého hnědého bloku z podzimu 1938" s Kunderovou ediční poznámkou, jsme připravili do tisku v září 1988 u příležitosti 50. výročí mobilizace, kterou básník prožíval ve "zjitřeném dějinném podzimu". Následovala pak řada dalších čísel bibliofilské řady, jejíž vzácnou kompletní sadu vlastní dnes již jen několik málo sběratelů.
Chci poděkovat Marii Habešové za přínos, pochopení, vstřícný přístup k autorům a houževnatost, potřebnou pro zdárné zvládnutí rok co rok před námi stojícího úkolu. Chci vyjádřit svůj dík i Miroslavu Habešovi, bez jehož spolupráce by soutěž neměla šanci přežít.
Některé ročníky byly natolik plné prázdnoty, plytkosti a hloupého bolestínství, že se nám to už chtělo zabalit a vzdát, pár zdařilých prací nás však přece jen vždy ubezpečil v tom, že mladá česká básnická tvorba žije. Silnější ročníky, které pro změnu následovaly, nás pak opět utvrdily v tom, že naše snažení má smysl, a tak vše pokračovalo dál. Občas jsme se přeli, každý o svého favorita, jindy naopak zazářil jako hvězda jasný vítěz, takže nebylo co řešit.
Chci poděkovat osudu, který ze mě kdysi udělal onoho „nižšího osvětáře". Nebýt té náhody, neměla by poezie (nikoli pouze ta kunštátská) takový vliv na můj organismus.
Nevím, jestli bych to dnes mohla vykázat jako nemoc z povolání, ale když začne padat listí, vyhrabu z knihovny a navrším v ložnici u postele Seiferta, Hrubína, Skácela, Halase a vedle nich i práce současníků, dokazující, že snad přece jen ještě nenastal konec básníků v Čechách.
Blansko 29. 11. 2007
Doslov k výročnímu sborníku Na vlastní ticho / Hledání 1972-2007. Muzeum Blansko, 2007; str. 9-11.
Žádné komentáře:
Okomentovat